Thalía odhaluje svou duši

29. října 2011 v 14:00 |  Rozhovory

Rozhovor: Thalía odhaluje svou duši, sdíli svou bolest

Není tajemstvím, že Thalía ochutnala lásku a úspěch steným způsobem jako prožívala momenty velké bolesti. Mexická hvězda vyrostla ve světle reflektorů a tisk se postaral o dokumentování jejího života.

Publikum možná neví, co procházelo hlavou Thalíe v době kdy měla šest let, když smrt jejího otce způsobil tak velký šok, že holčička oněměla po dobu jednoho roku, jaké pocity vyvolal únos jejích sester v roce 2002 a nebo jakým způsobem si Tommy Mottola dobyl její srdce.

Ve své knize "Cada día más fuerte" (Každým dnem silnější), zpěvačka a herečka odhlaluje své nejosobnější souboje a svá největší požehnání: Mottola a její děti dcera Sabrina a syn Matthew.

"Je to velice intimní kniha, kde se velice odhaluju, neexistuje maska ani žádný kouteček, který by zůstal schovaný", prozradila ve středu Thalía v jenom exkluzivním rozhovoru s The Associated Press.

Se svými rozpuštěnými dlouhými vlasy, decentně namalovaná a bez šperků, hvězda s nadšením rozprávala o této a jiné kapitole svého života, se střídavým úsměvem a slzami v očích při vzpomínce na svou matku, Yolandu Mirandu, která zemřela v květnu, sotva měsíc před narozením jejího syna. Taky vysvětlila proč určité LLoroně (LLorona - přízrak, La LLorona - v překl. Plačtivá) vděčí za to, že z ní vychovala schopnou dívku, která dovede čelit neznámému.
"Můj život byl nádherný", shrnuje Thalía. "Každý okamžik mě zmužnil, udělal ze mě gladiátorků".

The Associated Press: Co tě vedlo k napsání této knihy v tomto momentě tvého života?
Thalía: Je to okamžik, kdy se cítím velmi jistá tím čím jsem, velmi přijatá, klidná, spokojená s věcmi, které jsem vytvořila během svého života, ať už v osobní nebo profesionální, a myslela jsem, že nastala chvíle sdílet můj příběh, moje zkušenosti, jak ty malé, tak ty špatné s mými lidmi....a pokusit se, aby moje zkušenosti mohly podpořit životy jiných.

AP: Přišla jsi s tématy velmi šťastnými jako tvůj úspěch, manželství, děti, ale taky s bolestný...Bylo pro tebe velmi těžké vracet se zpátky do minulosti?
Thalía: Odhalila jsem se a zcitlivěla jsem...Bylo velmi těžké vložit můj život na papír, byl to velmi intimní proces, velice psychologický, ale na druhou stranu byl osvobozující. Bylo to jako vyčistit si skříń, uklidit dům, jako vybít zdi, otevřít nový prostor a bylo to velmi prospěšné.

AP:Cítíš se jako po katarzi? (pozn. vnitřní dušení očista)
Thalía: Ano (usmívá se). Provedla jsem definitivní katarzi ohledně, témat které mě chtěli uzavřít se sama do sebe, a ne vyjít ven, abych viděla věci tak jak se mají. A tato kniha byla přípitkem na tu možnost, abych se jako žena, dítě, umělkyně vysvobodila a pomohla mi psychicky, fyzicky a duchovně se uspořádat a zůstat zářící, čístá a připravená na nové dobrodružství svého života.

AP: Které momenty tvého života byly těžké?
Thalí: Myslím, že můj život celkově, jako kterýkoli jiný lidský život, každý má své momenty, kdy se ocitá dole a kdy nahoře, momenty mnoha světla a momenty tmy. A v mém připadě cítím, že obě tyto chvíle byly extrémní: buď jsem se cítlila velice nahoře nebo naopak velice dole. A myslela jsem si, že to byla pro mě příležitost, abych jako člověk rostla, učila jsem se a taky, aby nějaká osoba řekla, "je příležitost cítit se dobře navzdory nějaké tragédie, je šance přeměnit smutek, bolest, samotu, opuštění, smrt na pozitivní zkušenost, aby se člověk naučil a duchovně rostl.

AP: Byla jsi těhotná, když jsi psala tuto knihu. S hormonálními změnami se žená cítí být více citlivá. Myslís si, že ti to svým způsobem pomohla vyjádřit se celým svým srdcem?
Thalía: Ano. Určitě. Během psaní knihy bylo těhotenství elemntem emocí, odkrýt se velmi niterně, formou mateřskou, velmi otevřenou. Když žena nosí dítě cítí se velmi naplněná životem, cítí se plná radosti, fantasie a historek. A byl to právě ten moment když osud způsobil, aby tato kniha skřížila mou cestu.

AP: Tvoje matka si stihla přečíst knihu a navíc ti ji také pomohla editovat, jak píšeš v preludiu. Co ti na ni řekla? Jak to brala?
Thalía: Knihu už jsem se chystala dokončit a moje maminka přišla mě navštívit týden předtím, než se to stalo. Dala jsem jí rukopis. Řekla jsem ji: "Tady jse kniha, uvidíme co si o ní budeš myslet". A nečetla ji jenom jednou, ale dokonce poslední list četla znovu. A začaly jsme vzpomínat na historky, a přidávaly jsme další. Smály jsme se. Brečely jsme. Byl to moment pro mě velice důležitý, protože ona také měla možnost, týden před svou smrtí, zrekapitulovat si svůj život, chvíle kdy jsme byly spolu, od naší domácnosti, od mého narození, od mého otce, sester jako dětí a veškerý ten magický a nádherný domov; také naší kariéru, naše momenty triunfu, vítězství. Byla to pro ní také navštěva minulosti, způsob jak uzavřít věčný kruh. To mě uklidnila, protože vím, že jestli určitou formou jí zde zbylo něco nevyřešeného, tak tato knihy by měla uzavřít různé okruhy.

AP: Vím, že jsi byla velice vázaná na svou matku, že jste mluvily celé dny po telefonu...Co je to, co teď nejvíce postrádáš?
Thalía: To je právě ono. Celé dny jsou jako chtíč zavolat na její číslo, ale nikdo neodpovídá. Přijít na nějaké místo a říct: "Pošlu ji zprávu", a už není nikdo komu bych poslala zprávu. Už není s kým sdílet tyto naše chvíle, tak intimní. Ano, existuje tato energie, ano existuje toto být, protože já věřím, že nikdo se nerodí, nikdo neumírá; každý je věčný. Každý je tato energie, která se změní, právě když necháš tento svět, tuto rovinu...Ale nebýt zde tělesně, to je to, co bolí: nemoci poslouchat hlas, nemoci objat, necítit tu přírodní vůni...To je to, nad čím pracuji ne den co den, či hodinu a hodinu, ale minutu a minutu a snažím se být každým dnem silnější.

AP: To, co říkáš ohledně energie mi připomíná začátek knihy, kdy povídáš o seznámení, které jsi měla s La LLorona, a které vdečíš za to, že jsi tak statečná.
Thalía: Opravdu naše latinská kultura ví velmi dobře kdo je La LLorona (smícha). Vždycky bude tato fantasmagorická postava v dějinách našich latinských rodin, a opravdu v našem domě existovala taková osoba. V knize odhaluji, že dům byl postaven na hřbitově, takže se cítili divné nadpřirozené energie a to děla malou dívku chceš či nechceš silnou, učí ji bránit se tomu neznámému, tomu čeho se nedá dotknout, to co je tam...Na této cestě životem člověka, vždycky jsou věci kterých se bojíme, které nás vyděsí, a je třeba jim čelit a to je to, o čem mluvím v téhle kapitole. "Je třeba čelit přízrakům tváří tvář a oni se rozpustí!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Týna | Web | 29. října 2011 v 14:01 | Reagovat

Pěkný rozhovor ;)

2 Dommi | Web | 29. října 2011 v 14:09 | Reagovat

Ahoj nechceš se přihlásit do VGS? :)

3 thalia-diosa | 29. října 2011 v 22:29 | Reagovat

A co je to VGS? :)[2]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama